Poté, co si rozbilo koleno, plakalo děvčátko bezútěšně celou hodinu.
Kája raději viděl, když se maminka zlobila, než když plakala. Ty její slzy pálily ho v srdečku. Pohladil ji po ruce a řekl: „Nic neplačte, maminko! Raději něco dobrého připravte, já natrhám kytičky, sněženky jistě najdu ve stráni, a donesu jí to, chudince.“
„A přece si jednou na mne vzpomenete, že jsem to s vámi myslel dobře.“ Mezi dvaceti podvlékačkami ozval se vzlykot. To se dal Švejk do pláče. Polní kurát podíval se dolů. Tam stál Švejk a utíral si pěstí oči. Kolem bylo vidět radostný souhlas. Polní kurát pokračoval, ukazuje na Švejka: „Z toho člověka nechť si každý vezme příklad. Co dělá? Pláče. Neplač, povídám ti, neplač. Ty se chceš polepšit? To se ti, chlapečku, tak lehce nepodaří. Teď pláčeš, a až se odtud vrátíš do cimry, zas budeš stejně takový lump jako předtím. To musíš ještě moc přemýšlet o neskonalé milosti a milosrdenství božím, moc se starat, aby tvoje hřešící duše mohla nalézt ve světě tu pravou cestu, po které má kráčet.

brečet
slzet
lkát
ronit slzy
bulet
fňukat
kňourat